na Blog.cz

Tančíme
listí se
pod letmýmy doteky
zvedá do pasu
vlasy barví
podzimní soumrak

v tangu s nocí
a dnem
jež odchází
oči mluví
ač mlčí

hledají odpověď
kterou
si nevymyslíš
jestli tam je
přizná se sama

tančíme
tango bláznů
střeštěně
kroky?
zbytečnost

okamžik
nezná pravidla
usmívá se
v objetí bezesných

jako dvě sochy
měli bychom
tam stát navěky
v podzimním soumraku
s listím do pasu
jak tančíme

Cítím se provinile
zkouším to zvrátit
pohledem
psa, co
nemá vodítko

stojím pod
Tvým oknem
za hlavou
měsíc beze hvězd
temná svatozář

je mi zima a
v žilách
víc vína než krve
ten hulvát
mluvil za mne

démon démona
by měl být andělem
snad i
tvým přítelem

ale
to není

omluva

takhle jen
dvě srdce krvácí
pro krev, jež
vyvřela na povrch

hluboké rány
vím
těžko se hojí
omluva
není chirurgem
jen
rychlou náplastí

ránu ti
bez řečí zalepím
ale radši
bych ji pořádně zašil

kvůli tobě
můžu být i
hříšným chirurgem
tuhle roli si
rád střihnu

půjč mi
prosím
scénář

ať můžem hrát

Seděl jsem tam
šilhal kouřem
pil
atmosféru
prázdnou sklenkou
špinavou od
vína

…nálady…

mísily se
krevním oběhem
a
pět kilo
pod kůží

"Do hajzlu
ať začnou
hajzlové
konečně hrát!"

Seděl jsem tam
a nasucho
vnímal
ty barvy
života
bez příchutě

Když se začalo
konečně hrát
někdo
mne probudil

…ale…

ta
jejich realita
se mi
vůbec nelíbila

…a tak jsem ztvrdnul…

na baru
ponořen
do jiných
světů

Slunce už stálo vysoko na obloze, když Dolin konečně dorazil k domu, který hledal. Byla to starobyle vyhlížející vilka, stojící kousek od tržiště. Dolin došel až ke vstupním dvoukřídlým dveřím, zhluboka se nadechl a zaklepal.
Žádná reakce.
Trpaslík chvíli počkal, mezitím očima ještě prolétl prodávající obchodníky, a pak to zkusil znovu. Uchopil klepadlo a zaklepal.
Zevnitř se ozvaly kroky, pak dveře vrzly a v mezeře se objevila tvář postarší služebné.
"Prosím?" zeptala se nerudně, když před sebou spatřila trpaslíka.
"Jdu za vaším pánem." Odvětil chladně Dolin.
"Hm… a jste objednán?" zeptala se. Ten malý příživník se jí nelíbil a jeho přístup už vůbec ne.
"No k vám rozhodně ne. Ale Alfonz mne již očekává." Odpověděl trpaslík tónem, který naznačoval, že o tom nehodlá dále diskutovat. Nevraživost služebné se mu ani trochu nezamlouvala. Ale nakonec, byla jenom člověkem.
Ještě chvíli na sebe zamračeně zírali, pak služebná usoudila, že s tím paličatým a přemrštěně vlezlým trpaslíkem nic nenadělá a pustila ho dál. Zavedla ho do velké vstupní haly zrovna ve chvíli, kdy se na vrcholu schodiště objevila štíhlá postava.
"Je mi jedno, ty stará můro, kdo se to teď tak vehementně dobýval dovnitř. Mám pocit, že jsem ti jasně řekl, že nemáš nikoho pouštět dál."
"Ale pane," začervenala se Ta Stará Můra, ale nedala se odbýt, "tenhle…ehm…"
"Dolin, slečno." Pomohl jí trpaslík a škodolibě se usmál.
"… říkal, že vás zná a je očekáván."

Pán domu, pohledný a očividně dobře živený elf, přelétl pohledem ze služebné na její doprovod a jeho obličej se rozzářil širokým úsměvem.
"Hele ho, hošana." Zvolal rozradostněně.
"Tak dlouho jsme se neviděli." A spěšně seběhl ze schodů, aby dávného přítele náležitě přivítal. Krátce ho objal a nepřestával se přitom usmívat.
"Taky tě rád vidím." Odvětil trpaslík, který si na podobné vítací rituály příliš nepotrpěl, též se ale široce usmíval. S Alfonzem, tak se mimochodem elf jmenoval, se pořádně neviděl už spoustu let, měl ale pocit, že se jeho přítel za tu dobu vůbec nezměnil.
"Pojď, nebudeme přece stát tady." Nadhodil pak Alfonz, kterému zjevně konečně došlo, kde se s přítelem vítá.
"Půjdeme ke mně do pracovny a imba ti zatím nachystá nějaký pokoj… Prosím." Dodal, když si všiml, jak se jeho služebná tváří.

Alfonz zavedl Dolina do své pracovny v prvním patře a zavřel dveře.
"Tady budeme mít klid."
Pohlédl na trpaslíka a srdečně se rozesmál. Dolin jen chladně nadzvedl obočí a čekal na vysvětlení. Elfský smysl pro humor ani po všech těch letech pořádně nepochopil.
"Promiň." Vysoukal ze sebe Alfonz a ztěžka popadal dech.
"Já jen…prostě….ty si pořád stejnej…"
"Prevít? Nebo co máš na mysli?"
"Ne, já myslel všeobecně. I když, když už jsi to nakousl, prevít taky. Vždycky se dokážeš objevit přesně ve chvíli, kdy tě člověk nejmíň čeká. A pokaždé si to dokonale načasuješ. Kdybych řekl, že toho mám v poslední době na práci málo, ještě bych přeháněl."
"Neříkej mi, že právník jako ty se nedokáže pořádně uživit." Podivil se Dolin a rozhlél se kolem. Pokoj jen přetékal luxusem a dokazoval, že jeho majitel rozhodně nežije v chudobě.
"To netvrdím. Jen říkám, že ve městě, kde se nic neděje, taky není koho obhajovat a obírat o peníze. A pojď, posaď se konečně." Pravil elf, doprovodil přítele k velkému dubovému stolu a nabídl mu židli. Když se oba pohodlně usadili, ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále."
Dveře vrzly a dovnitř vešla Simba. Nesla podnos s lahví vína a dvěma sklenkami.
"Děkuji, Simbo."
Pokojská se uklonila, vrhla na trpaslíka nerudný pohled a zmizela z pokoje.
"Za Simbu se omlouvám." Řekl Alfonz, když zůstali s Dolinem sami. "V tom není nic osobního. Ona je takhle nerudná, co se pamatuju. Ale vaří skvěle, Autor jí žehnej." A pokynul příteli, aby přijal nabízenou číši.
"A spusť už konečně. Nemůžu se dočkat, až uslyším, co jsi celou tu dobu vlastně dělal. Neviděli jsme se už… Kolik, deset let?"
"No, vždyť mě znáš. Toulal jsem se z místa na místo, občas se někde ztratil a občas někde zdržel, třeba když mi začaly docházet peníze. Jako teď. Všechno něco stojí, sám dobře víš, jak to chodí. Tak jsem si řekl, že využiju příležitosti k návštěvě přítele."
Elf se rozesmál.
"Takže jsi tu, protože sháníš střechu nad hlavou?"
"Tak bych to zrovna nenazýval. Víš sám, že se vyspím kdekoliv…"
"…a s kýmkoliv viď?"
"…a na luxusu si taky nepotrpím. Ale když už jsem jednou ve městě, proč utrácet za nocleh u lidí?"
Dolin upil trochu vína. Bylo lehké a rozplývalo se na jazyku.
"Mimoto, pokud ti to nebude vadit,rád bych využil tvoji rozsáhlou knihovnu."
Odmlčel se a Alfonz mu věnoval zvědavý pohled.